Burnout Paradise

Burnout Paradise postavilo zavedenou arkádovou sérii na hlavu tím, že opustilo nabídku tratí a vysypalo hráče do jednoho souvislého města. Paradise City je otevřená mapa protkaná dálnicemi, zkratkami skrz staveniště a rampami na střechách a každá křižovatka v ní funguje jako startovní čára. Závod se spouští prostým dupnutím na plyn na semaforu, cíl je označen jen jménem čtvrti a cesta k němu je čistě na hráči, protože navigace prakticky neexistuje a orientaci si člověk musí vypěstovat. Vedle klasických závodů nabízí hra režimy jako Road Rage, kde jde o vytlačení soupeřů z vozovky, nebo Marked Man, v němž se hráč probíjí do cíle před pronásledovateli.

Jádrem zůstává souboj o rychlost skrze riziko: jízda v protisměru, těsné míjení a dlouhé smyky plní ukazatel boostu, který se dá okamžitě spálit. Havárie nejsou trestem, ale podívanou, protože kamera zpomalí a zdeformovaný vrak setrvačností letí dál, takže i neúspěch má svůj rytmus. Technicky šlo o působivý kus práce, plynulé načítání rozlehlého města bez černých obrazovek patřilo na PlayStation 3 k tomu nejlepšímu a systém deformace karoserií byl v té době mimořádný. Atmosféru drží pohodový rockový a elektronický výběr rádia doplněný hlasem moderátora, který komentuje hráčův postup a udržuje dojem, že město žije i bez něj.

Přijetí bylo nadšené, i když část fanoušků starších dílů nesla nelibě, že po havárii je nutné dojet zpátky na start dalšího závodu. Criterion hru dlouho podporovalo aktualizacemi, které přidaly motorky, denní a noční cyklus i další kus mapy navíc, čímž z Paradise udělaly jeden z prvních velkých příkladů hry rostoucí po vydání. Vliv je znát dodnes, protože otevřená města bez menu a s okamžitým restartem se stala standardem arkádových závodů. I po letech se hra ovládá skvěle, protože nesází na simulační přesnost, ale na čistý pocit rychlosti a chuť projet město ještě jednou jinudy.

Proč hrát: Pro čistý pocit rychlosti a otevřené město bez menu, jehož standard převzaly další arkádové závody, je pořád skvěle hratelný.