Castlevania

Hrad Drákuly se tyčí proti uhrančivě rudému nebi a vy, lovec upírů Simon Belmont, do něj vykročíte sami, vyzbrojeni jen řemínkem koženého biče. Tak začíná Castlevania od Konami, hra, která v roce 1986 (na Famicom Disk System, na západ dorazila o pár let později) položila základy celé gotické akční legendy.

Na první pohled jde o přímočarou plošinovku, jenže ďábel se skrývá v detailech ovládání. Simon skáče takzvaně „závazně" — jakmile se odlepí od země, jeho trajektorii už nezměníte, a každý skok tak musíte naplánovat dopředu. Tahle rozvaha mění hru z reflexivní akce v napjatý souboj s prostorem. K biči přibývají vedlejší zbraně poháněné srdíčky: svěcená voda, vrhací sekery, dýky či hodiny zastavující čas. Souboje s bossy — od Medúzy přes Mumie až po finálního Drákulu, který se po prvním poražení promění v okřídlenou bestii — patří k tomu nejlepšímu, co rané NES nabídlo.

Neodmyslitelnou součástí zážitku je hudba. Skladby jako Vampire Killer se zaryjí do paměti a dodnes patří k nejcitovanějším videoherním motivům vůbec. Konami zde předvedlo, jak hluboce dokáže atmosféru utvářet zvukový doprovod — každá úroveň má vlastní náladu, od katakomb po hodinovou věž.

Castlevania stála u zrodu značky, která žije dodnes. Z přímočaré akce postupně vyrostl rozvětvený žánr, jejž později pojmenovala až hra Symphony of the Night. Bez tohoto prvního výstupu na hrad by nebylo nic z toho, co následovalo — žádný Alucard, žádné prozkoumávání propojeného sídla, žádná desetiletí trvající rivalita rodu Belmontů s knížetem temnot.

Kdo bere retro vážně, musí Castlevanii projít alespoň jednou. Je tuhá, je nemilosrdná, ale každý poctivě zdolaný úsek chutná jako malé vítězství nad samotnou nocí.

Proč hrát: Zakládající kámen gotické akce s nezapomenutelnou hudbou a poctivě tuhým designem, který obstál i po čtyřech dekádách.