Pitfall II: The Lost Caverns

Pitfall II: The Lost Caverns rozvíjí koncept prvního dílu do podoby rozlehlejšího, propojenějšího světa jeskyní, podzemních řek a mayských chrámů, kterým se Pitfall Harry prodírá při záchraně své neteře Ridy a jejího kocourka. Na rozdíl od předchozí hry už tu neexistuje časový limit ani definitivní smrt – po pádu do propasti nebo kontaktu s nepřítelem hráč jen o pár okamžiků poodletí zpět balónem, což umožňuje mnohem klidnější a promyšlenější průzkum rozvětveného podzemního světa plného tajných chodeb. Hráč musí kromě skákání a šplhání sbírat i drobné poklady a vyhýbat se plynovým výparům, netopýrům a dalším nástrahám, které se v jednotlivých jeskynních komplexech opakují v pozměněné podobě.

Na Atari 5200 hra nabízí plynulý vertikální i horizontální scrolling, tehdy poměrně vzácnou technickou vymoženost, a hráč se pohybuje mezi jeskyněmi, podzemními jezery a starobylými chrámy pomocí skoků, plavání a jízdy na dřevěných vorech unášených proudem. Výraznou součástí zážitku je nepřetržitá hudební smyčka hrající po celou dobu hraní, což byl na tehdejších konzolích neobvyklý přístup a dodává hře nezaměnitelnou atmosféru dobrodružství beze spěchu, na rozdíl od úsečných zvukových efektů typických pro většinu tehdejších titulů.

Pitfall II bývá označován za jeden z nejvýznamnějších titulů Davida Cranea a mezi hráči byl ceněn především za technickou vyspělost a velkorysejší pojetí herního světa oproti předchůdci. Vliv hry je patrný v pozdějších plošinových dobrodružstvích, která začala klást větší důraz na průzkum, atmosféru a plynulý postup než na čistou reflexní akci a trestání za každou chybu. I dnes hra překvapí propracovaností svého světa a hudbou, která ji na svou dobu činila výjimečnou, a patří mezi tituly, které si zaslouží vyzkoušet i mimo rámec pouhé nostalgie.

Proč hrát: Pro propracovanější svět, výjimečnou hudbu a plynulejší postup oproti prvnímu dílu, díky nimž stojí za vyzkoušení i mimo pouhou nostalgii.