Phoenix

Phoenix patří mezi tituly, které si na Atari 2600 razily cestu z arkádových hal už v roce 1983, tedy tři roky po tom, co originál ohromil hráče v automatech svým netradičním pojetím vesmírné střílečky a nezvykle propracovaným finálním soubojem s mateřskou lodí. Atari se rozhodlo přinést tuhle vesmírnou střílečku i domů, a přestože grafika musela projít citelnou redukcí kvůli omezené paměti konzole, základní princip zůstal netknutý – hráč sedí za kanónem na spodním okraji obrazovky a čelí vlnám ptačích nepřátel, kteří se snaží prorazit jeho obranu a dostat se až k samotnému dělu.

Hra se odehrává v pěti opakujících se úrovních, které postupně gradují: nejprve malí ptáci v jednoduchých formacích, pak rychlejší a agresivnější tvorové létající v nepravidelných vzorcích, a nakonec obří mateřská loď, jejíž štít musí hráč nejdřív rozstřílet, než se dostane k jádru. Tahle poslední fáze dělá z Phoenixu na svou dobu nezvykle strategickou záležitost – nejde jen o reflexy, ale i o to, kdy vystřelit a kdy uhnout, protože loď opětuje palbu a munice na 2600 docházela rychleji, než by si hráč přál, což nutilo hospodařit se střelami po celou dobu soubojů a promýšlet každý zásah dopředu.

Ovládání zůstává věrné arkádové předloze – páčka pro pohyb do stran a jedno tlačítko na střelbu, doplněné o štít, který lze aktivovat jen omezeně a chrání kanón před nejhorší palbou. Pro rok 1983 to byl slušný přepis, který na omezeném hardwaru konzole obstál díky svižnému tempu, jasně čitelným vzorcům nepřátel a přehlednosti, jež hráčům umožňovala i po letech hru rychle znovu pochopit a vrátit se k jejímu gradovanému souboji s chutí. Zvukové efekty doprovázející palbu a výbuchy nepřátel zůstávaly na poměry Atari 2600 nečekaně výrazné a dodávaly soubojům potřebnou razanci.

Proč hrát: Nabízí gradovaný souboj s ptačími vlnami a bosem, který mění pravidla hry v poslední fázi.