Max Payne

Max Payne přivedl v roce 2001 na PC filmovou noirovou detektivku o newyorském policistovi, kterému neznámí pachatelé zavraždili ženu i dceru. Hrdina se propadá do podsvětí kolem syntetické drogy Valkyr, ztrácí odznak i jméno a mrazivým zimním New Yorkem se probíjí sérií přestřelek za lidmi, kteří tahají za nitky. Vyprávění nese hořce ironický monolog v první osobě plný přirovnání a metafor a místo animovaných sekvencí posouvají příběh statické komiksové panely s namluveným komentářem. Výsledkem je hra, která působí jako interaktivní verze temného kriminálního románu.

Herně stojí všechno na bullet time, tedy na možnosti zpomalit čas a přitom mířit myší v běžné rychlosti. K tomu patří skok stranou se střelbou ve vzduchu, který se stal ikonickým pohybem celé hry. Úrovně jsou úzké, přesně navržené arény plné dřevěného nábytku, sudů a skleněných ploch, které se při přestřelce rozpadají na kusy. Arzenál jde od pistolí a brokovnice po samopaly a odstřelovací pušku, munice je vždycky tak akorát a hra nutí hráče plánovat, do které místnosti vlétne a v jakém pořadí sundává protivníky. Několik horečnatých snových pasáží rozbíjí rytmus střílečky a dodnes patří k nejzapamatovatelnějším scénám žánru.

Po technické stránce šlo o výkladní skříň toho, co tehdejší PC zvládlo: vlastní engine s dynamickým osvětlením, hustými částicovými efekty a naskenovanými obličeji, kde Maxovi propůjčil podobu scenárista studia. Zvuková stránka stojí na úsporném, teskně znějícím hlavním tématu a na syrovém hluku větru a města. Kritika hru přijala velmi dobře a bullet time se během pár let stal běžně používanou mechanikou v akčních hrách i mimo ně. Dnes je Max Payne kratší, přímočařejší a místy tvrdě obtížný, ale právě díky své strohosti a stylu zestárl mnohem líp než většina jeho tehdejší konkurence a na moderním PC běží bez potíží.

Proč hrát: Pro strohý, stylový noir příběh, průkopnický bullet time a hutnou atmosféru se vyplatí sáhnout i dnes, byť jde o kratší a místy tvrdě obtížnou hru.