Outlast

Outlast staví hráče do role novináře Milese Upshura, který se vloupe do odlehlé psychiatrické léčebny Mount Massive, aby ověřil anonymní tip o tom, co se tam děje. Uvnitř najde rozvrácený ústav, mrtvé zaměstnance a pacienty, kteří po něm jdou. Hra je celou dobu z pohledu první osoby, hráč se nemůže bránit ani útočit a jediným vybavením je kamera. Vyprávění se skládá z toho, co je vidět na chodbách, z poznámek, které si Miles sám píše, a z nalezených dokumentů; hra vysvětluje málo a spoléhá na to, že si zbytek hráč složí sám.

Celé napětí drží noktovizor v kameře. Většina léčebny je úplně černá a bez kamery hráč nevidí vůbec nic, jenže noční vidění žere baterie, které se musí hledat po skříních a stolech. Vzniká tak trvalé dilema mezi tím vidět a tím mít rezervu na později, a zelenobílý obraz s vlastním slabým zrněním je poznávací značkou celé hry. Útěk před pronásledovatelem je fyzický: převrácení skříně za sebou, vlezení pod postel nebo do skříňky, přeskakování překážek a hlavně znalost cesty. Chyba v panice obvykle znamená smrt a opakování celé pasáže.

Technicky šlo na svou dobu o velmi dobře vypadající hru menšího studia, která vsadila na hutné osvětlení, detailní interiéry a hlučný, špinavý zvukový design. Zvuk je vůbec to nejsilnější, co Outlast má; kroky za zdí, oddechování a hudební nárazy při leknutích jsou načasované přesně. Hra byla přijata dobře a spolu s dalšími tituly té doby definovala vlnu hororů, ve kterých hráč jen utíká a natáčí se u toho. Je krátká, velmi brutální a místy sází hodně na leknutí, ale jako sevřená, intenzivní jízda na jeden nebo dva večery funguje dodnes výborně. Na PC nemá prakticky žádné technické nároky, běží plynule i na slabších sestavách a v kombinaci se sluchátky a zhasnutým pokojem dokáže vytvořit atmosféru, jakou dražší hororové produkce často marně hledají.

Proč hrát: Pro krátkou, intenzivní jízdu hororem založeným na útěku a skrývání, ne na boji, je Outlast ideální volbou na jeden nebo dva večery se zhasnutým světlem.