The Last Ninja / Last Ninja 2

Sotva vkročíte do prvního obrazu, dýchne na vás něco, co na Commodore 64 nebylo samozřejmé: scéna vypadá jako pečlivě namalovaný obraz, hudba podkresluje atmosféru a vy víte, že tahle hra chce být zážitkem, ne jen výzvou. The Last Ninja a jeho pokračování Last Ninja 2 patří k tomu nejlepšímu, co britská scéna na osmibitovém Commodore kdy vytvořila.

Mechanicky jde o izometrické akční adventury. Procházíte detailně vykreslenými prostředími, sbíráte předměty, řešíte hádanky a v soubojích na blízko využíváte různé zbraně a údery. To spojení akce a logiky — kdy musíte tušit, kam jít, co s čím použít a kdy tasit meč — dávalo hrám hloubku, která daleko přesahovala běžné plošinovky té doby. Ovládání postavy v izometrii bylo přísné a vyžadovalo přesnost, což z každého úspěšného skoku či souboje dělalo malé vítězství.

Za hrami stojí britské studio System 3 a série se zařadila mezi nejúspěšnější tituly celé platformy. The Last Ninja vyšel v roce 1987, dvojka o rok později a přenesla akci ze starobylého Japonska do moderního New Yorku. Oba díly se staly obrovskými prodejními hity a dodnes jsou citovány mezi nejprodávanějšími a technicky nejvyspělejšími hrami Commodore 64.

Kulturně je Last Ninja symbolem zlaté éry osmibitového vývoje ve Velké Británii. Ukázal, že na stroji s omezenou pamětí a barevnou paletou lze vytvořit audiovizuálně bohatý svět, který obstojí proti čemukoli na trhu. Hudba, na obou dílech mimořádně ceněná, patří k ikonickým soundtrackům platformy a dodnes ji znají i lidé, kteří hru nikdy nehráli.

Náročnost je dnes možná největší překážkou — ovládání i hádanky jsou tvrdé a nemilosrdné. Kdo se ale přes počáteční frustraci přenese, najde jednu z nejhezčích a nejambicióznějších her, jaké kdy osmibit dostal. Je to klasika v plném smyslu slova.

Proč hrát: Vrchol toho, co Commodore 64 audiovizuálně i designově dokázal — krásná, atmosférická a nekompromisně náročná akční adventura, kterou si znalci dodnes pamatují.