Speedball 2: Brutal Deluxe
Noch nicht übersetzt Dieser Text liegt bisher nur auf Tschechisch vor. Wir arbeiten an der Übersetzung — schauen Sie später wieder vorbei.
Speedball 2 je futuristický sport někde mezi házenou, hokejem a rugby, kde se podle pravidel střílí gól do branky soupeře, ale body se dají nasbírat i tím, že protihráče vyřadíte ze hry. Původní hra vznikla pro Amigu v roce 1990 u britských The Bitmap Brothers a rychle se stala jedním z emblémů evropské herní scény osmdesátých a devadesátých let.
Verze pro Mega Drive vyšla o rok později a znamenala přesun hry z počítačů do obývacího pokoje. To je zásadní rozdíl: Speedball 2 je hra pro dva hráče na jedné obrazovce a konzole s pady v rukou tomu sedí přirozeněji než klávesnice nebo jednotlačítkový joystick. Pad Mega Drive nabízí více tlačítek, takže se dají pohodlněji řídit přihrávky, střelba a podkluzy, a hra se díky tomu hraje jinak než na počítačích. Vedle zápasu proti člověku zůstává i liga a pohár, kde mezi zápasy vylepšujete svůj tým, nakupujete hráče a sbíráte peníze za výhry. Právě tahle manažerská vrstva dělá ze Speedballu víc než jen arkádu na pět minut.
Technicky šlo o převod z jednoho 16bitového stroje na jiný, ale s odlišným hardwarem. Mega Drive má jinou paletu, jiný zvukový čip a jinak dopadá i plynulost scrollování, takže hra působí o něco syrověji a hutněji než na Amize. Pro hráče, kteří Amigu nikdy nevlastnili, to byla hlavní cesta, jak se se Speedballem 2 seznámit, a v Evropě šlo o jednu z nejznámějších sportovních her pro tuto konzoli. Velkou roli hraje i doba vydání: v roce 1991 byla v obchodech spousta fotbalů a hokejů, ale žádný z nich nenabízel tak agresivní a stylově zasazenou fiktivní ligu.
Proč hrát: Pokud máte doma druhého hráče a chcete rychlé, hlasité a vtipně brutální souboje u jedné konzole, je tahle verze pro vás. Hodí se i těm, kdo chtějí poznat klasiku Bitmap Brothers a nemají po ruce Amigu.
Spiel 144 von 151 für SEGA Mega Drive
Derselbe Titel woanders (3)
Die Commodore-Amiga-Version gilt unter Fans allgemein als die beste — sie profitierte von einer reichen Farbpalette, flüssiger Animation und dem Sound-Chip Paula, der das Spiel mit gesampelten Stimmen und tobendem Publikum ('Ice Cream!') zum Leben erweckte und die brutale Arena-Atmosphäre unterstrich. Der Atari ST hatte schwächere Farben und einen härteren, dünneren Klang durch seinen YM2149-Chip, wodurch das Spiel karger und weniger atmosphärisch wirkt. Die PC/DOS-Version hing vollständig von Grafik- und Soundkarte des jeweiligen Spielers ab — mit Soundkarte und VGA kam sie dem Amiga nahe, ohne beides blieben Musik und Farben spürbar ärmer.
