Speedball 2: Brutal Deluxe
Pas encore traduit Ce texte n’existe pour l’instant qu’en tchèque. La traduction est en cours — revenez plus tard.
Speedball 2 je futuristický sport někde mezi házenou, hokejem a rugby, kde se podle pravidel střílí gól do branky soupeře, ale body se dají nasbírat i tím, že protihráče vyřadíte ze hry. Původní hra vznikla pro Amigu v roce 1990 u britských The Bitmap Brothers a rychle se stala jedním z emblémů evropské herní scény osmdesátých a devadesátých let.
Verze pro Mega Drive vyšla o rok později a znamenala přesun hry z počítačů do obývacího pokoje. To je zásadní rozdíl: Speedball 2 je hra pro dva hráče na jedné obrazovce a konzole s pady v rukou tomu sedí přirozeněji než klávesnice nebo jednotlačítkový joystick. Pad Mega Drive nabízí více tlačítek, takže se dají pohodlněji řídit přihrávky, střelba a podkluzy, a hra se díky tomu hraje jinak než na počítačích. Vedle zápasu proti člověku zůstává i liga a pohár, kde mezi zápasy vylepšujete svůj tým, nakupujete hráče a sbíráte peníze za výhry. Právě tahle manažerská vrstva dělá ze Speedballu víc než jen arkádu na pět minut.
Technicky šlo o převod z jednoho 16bitového stroje na jiný, ale s odlišným hardwarem. Mega Drive má jinou paletu, jiný zvukový čip a jinak dopadá i plynulost scrollování, takže hra působí o něco syrověji a hutněji než na Amize. Pro hráče, kteří Amigu nikdy nevlastnili, to byla hlavní cesta, jak se se Speedballem 2 seznámit, a v Evropě šlo o jednu z nejznámějších sportovních her pro tuto konzoli. Velkou roli hraje i doba vydání: v roce 1991 byla v obchodech spousta fotbalů a hokejů, ale žádný z nich nenabízel tak agresivní a stylově zasazenou fiktivní ligu.
Proč hrát: Pokud máte doma druhého hráče a chcete rychlé, hlasité a vtipně brutální souboje u jedné konzole, je tahle verze pro vás. Hodí se i těm, kdo chtějí poznat klasiku Bitmap Brothers a nemají po ruce Amigu.
Jeu 144 sur 151 pour SEGA Mega Drive
Le même titre ailleurs (3)
La version Commodore Amiga est généralement considérée par les fans comme la meilleure — elle profitait d'une riche palette de couleurs, d'une animation fluide et de la puce sonore Paula, qui donnait vie au jeu grâce à des échantillons vocaux et une foule déchaînée ('Ice Cream!'), renforçant l'atmosphère brutale de l'arène. L'Atari ST avait des couleurs plus pâles et un son plus dur et plus fin produit par sa puce YM2149, donnant au jeu une ambiance plus austère et moins immersive. La version PC/DOS dépendait entièrement de la carte graphique et sonore possédée par le joueur — avec une carte son et le VGA, elle se rapprochait de l'Amiga, mais sans ces deux éléments, la musique comme les couleurs restaient nettement plus pauvres.
