Daley Thompson's Decathlon
Pokud jste vyrůstali s gumovou klávesnicí ZX Spectra, znáte ten zvuk: zoufalé bušení do kláves a praskání joysticků, které neměly šanci přežít. Daley Thompson's Decathlon je legenda mezi sportovními hrami osmdesátých let a synonymum pro úplně zničené ovladače.
Princip hry je brutálně jednoduchý a o to návykovější. Deset atletických disciplín, od běhů přes skoky až po vrhy a hody, a v drtivé většině z nich rozhoduje jediné: jak rychle dokážete kmitat ovládáním. Čím rychleji střídáte tlačítka nebo škubete joystickem, tím rychleji váš atlet běží a tím dál doskočí či dohodí. K tomu se přidává časování pro správný odraz nebo úhel hodu. Je to čistá fyzická zkouška hráče, ne postavy na obrazovce.
Hra těžila ze jména Daleyho Thompsona, britského desetibojaře a olympijského šampiona, který byl v té době národním hrdinou. Spojení populárního sportovce s domácím mikropočítačem, jenž v Británii vládl, byla výherní kombinace. ZX Spectrum bylo srdcem britské herní scény osmdesátých let a tahle hra k němu neodmyslitelně patří.
Kulturní stopa téhle hry je v tom, že se stala učebnicovým příkladem celého subžánru takzvaných joystick-wrecker sportovek. Inspirovala nespočet napodobenin a stala se symbolem hráčských večerů, kdy se kamarádi střídali u klávesnice a soupeřili o nejlepší výkony, zatímco si ničili prsty i hardware.
Dnes je Daley Thompson's Decathlon vzpomínkou na dobu, kdy hraní bylo doslova potem zmáčená fyzická aktivita. Je nemilosrdná, je primitivní, ale právě v té syrové soutěživosti tkví její kouzlo, které funguje dodnes, zvlášť ve dvou a víc lidech u jedné mašiny.
Proč hrát: Pro ryzí, potem zalitou soutěživost klasické sportovky, která definovala celou éru bušení do kláves na britských mikropočítačích.
Hra 30 z 100 pro ZX Spectrum
Tentýž titul jinde (1)
Byla to hra, která se hrála nejvíc rukama a zápěstím: rychlé střídavé bušení do kláves nebo házení joystickem rozhodovalo o výsledku každé disciplíny, a obě domácí verze na tom stavěly stejně. Verze pro ZX Spectrum vznikla jako první a proslavila se právě tím, že dokázala za pár týdnů zničit nejeden joystick i gumovou klávesnici samotného počítače. Amstrad CPC dorazil o dva roky později a těžil z barevnějšího videočipu a zvukového čipu AY-3-8912, takže hra na něm působila živěji a hudba měla víc podob než jednoduché pípání spectrácího reproduktoru. Herní princip a tempo zůstaly stejné, rozdíl je hlavně v audiovizuální stránce a v tom, na kterém stroji máte po ruce náhradní joystick.
