Sid Meier's Civilization VII

Sid Meier's Civilization VII vyšel na Nintendo Switch 2 mezi startovními tituly a přinesl na konzoli žánr, který se s běžným ovladačem historicky sžíval jen těžko. Základ zůstává: zakládáte města, zkoumáte technologie, stavíte divy světa, uzavíráte spojenectví a vedete války, to vše v tahovém režimu, kde jedno rozhodnutí ovlivňuje následujících několik set tahů. Největší změnou oproti předchůdcům je rozdělení partie do samostatných historických věků. Na jejich přelomu si volíte, jakou civilizaci vaše společnost přijme dál, zatímco vůdce zůstává stejný. Vzniká tak cosi jako kulturní přerod, který brání tomu, aby se pozdní fáze hry proměnila v pouhé dohrávání dávno rozhodnutého.

Druhou výraznou změnou je práce s městy. Ta začínají jako malé osady a teprve rozhodnutím hráče se z nich stávají plnohodnotná centra, což nutí přemýšlet o tom, kde je rozvoj skutečně potřeba a kde stačí zázemí. Diplomacie prošla zjednodušením do systému, kde se vztahy s ostatními vůdci řídí konkrétními činnostmi, nikoli nepřehledným seznamem modifikátorů. Vojenské jednotky lze slučovat do útvarů pod velitelem, což zjednodušuje přesuny přes celý kontinent a ubírá pozdějším partiím zdlouhavost, na kterou si hráči dlouho stěžovali.

Na Switch 2 je zásadní ovládání. Hra podporuje dotykovou obrazovku i myší režim Joy-Conu, což jsou zdaleka nejpohodlnější způsoby, jak se v mapě šestiúhelníků pohybovat, a v přenosném režimu se hra promění v něco velmi blízkého tabletové verzi, kterou si můžete kdykoli odložit a zase otevřít přesně tam, kde jste skončili. Přijetí sedmého dílu bylo rozporuplnější než u předchůdců; častá kritika mířila na uživatelské rozhraní v době vydání a na to, jak razantně změna věků zasahuje do zvyků dlouholetých hráčů. Přesto zůstává Civilization jedním z nejvlivnějších strategických cyklů vůbec a na Switch 2 nabízí tu nejnebezpečnější větu v herním světě: ještě jeden tah.

Proč hrát: Díky dotykovému ovládání a myšímu režimu Joy-Conu se hra na Switch 2 ovládá pohodlněji než na většině platforem, takže i přes rozporuplné přijetí sedmého dílu láká na tu nebezpečnou větu: ještě jeden tah.