Spec Ops: The Line

Spec Ops: The Line vypadá na první pohled jako další vojenská střílečka z třetí osoby, ale ve skutečnosti jde o její nejostřejší kritiku, jaká kdy z velkého vydavatelství vzešla. Trojice amerických vojáků vstupuje do Dubaje pohřbené pod pískem po ničivých bouřích, aby našla ztracený prapor a jeho velitele. Vyprávění volně vychází ze Srdce temnoty a s každou další misí se posouvá od průzkumné operace k rozkladu velitele Walkera, který postupně přestává rozeznávat, koho vlastně zachraňuje a koho zabíjí, a hra to dává najevo i tím, jak se mění hlášky postav a jejich vzhled.

Hratelnost samotná je záměrně konvenční, tedy krytí, přebíhání mezi kryty a povely dvěma spolubojovníkům, kteří umí označit cíl nebo hodit granát. Prostředí ale hraje aktivní roli: skleněné stěny se dají prostřelit a zasypat nepřátele lavinou písku, písečné bouře snižují viditelnost a mění průběh přestřelek. Nejsilnější je hra tam, kde hráče vede k rozhodnutím, jejichž důsledky nejde vzít zpět, a pak mu je bez milosti ukáže. Pasáž s bílým fosforem patří k nejdiskutovanějším scénám ve videohrách vůbec a zůstává učebnicovým příkladem toho, jak lze využít hráčovu vlastní rutinu proti němu.

Na PlayStation 3 je zpracování solidní a nejvíc na sebe strhává pozornost výtvarné pojetí pohřbeného luxusního města, kde se skrz písek prodírají mrakodrapy, nákupní centra a bazény. Dobově se hře nedařilo prodejně, kritika ale ocenila její vyprávění a odvahu, a s odstupem let její pověst výrazně vzrostla. Dnes se na Spec Ops: The Line odkazuje jako na klíčový titul v debatě o násilí ve hrách. Střelecká část zestárla průměrně, ale jako výpověď je hra stále nepříjemně účinná. Krátká stopáž je tu spíš výhodou, protože celek drží pohromadě jako jedna sevřená sestupná spirála, ze které se nedá vystoupit dřív, než dojde k poslednímu odhalení.

Proč hrát: Jako výpověď o násilí ve hrách zůstává nepříjemně účinný i s průměrnou střelbou, a krátká stopáž jen umocňuje jeho sevřenou sestupnou spirálu.