Shogun: Total War

Shogun: Total War založil v roce 2000 jednu z nejdůležitějších strategických sérií vůbec a udělal to spojením dvou her v jedné. Na tahové mapě Japonska v období Sengoku hráč vede jeden z rivalských klanů, spravuje provincie, vybírá daně, staví chrámy a cvičiště, uzavírá sňatky a snaží se propracovat k titulu šóguna. Jakmile se dvě armády setkají, hra přepne do realtimové bitvy, kde proti sobě na trojrozměrném terénu stojí tisíce vojáků a hráč už nerozhoduje o ekonomice, ale o rozestavení, časování a nervech.

Bitvy jsou tím, proč si hru lidé pamatují. Jednotky mají morálku, únavu a směr pohledu, kopiníci drží jízdu, lučištníci trpí v dešti, arkebuzy vyžadují čas na nabití a útok z kopce nebo do boku má dramaticky jiný účinek než čelní náraz. Rozpad morálky se šíří jako nákaza: stačí jedna prolomená jednotka a celé křídlo se může dát na útěk dřív, než hráč stihne zareagovat. Na tahové mapě k tomu patří agenti, tedy nindžové, špehové a emisaři, kteří dokážou vyřešit problém dřív, než se vůbec dojde k boji. Výsledkem je hra, ve které se prohrává spíš špatným plánem než pomalým klikáním.

Atmosféra stojí na střídmé japonské estetice: klidná hudba s tradičními nástroji, úvodní citace ze Sunc' Umění války a suché komentáře rádců. Technicky šlo o náročný titul, který ale na tehdejších akcelerátorech dokázal ukázat obří masy vojáků v pohybu, což do té doby nikdo nenabídl. Kritika hru přijala velmi dobře právě pro spojení strategie a masových bitev a později vyšel datadisk o mongolské invazi. Vliv je zjevný: celá dnešní série Total War, včetně své struktury dvou vrstev, začíná přesně tady. I dnes se hraje dobře, jen tahová mapa je proti pozdějším dílům výrazně jednodušší a jednotek je méně druhů. Právě ta jednoduchost ale bitvám prospívá: hráč sleduje řady kopiníků a lučištníků a rozhoduje se podle toho, co vidí, ne podle tabulek.

Proč hrát: Kdo chce vidět, kde začala celá série Total War, ocení obří bitvy s masami vojáků i strohou, ale funkční tahovou mapu, jednodušší než u pozdějších dílů.