Dungeon Keeper

Dungeon Keeper obrátil fantasy klišé naruby: hráč není hrdina, který sestupuje do podzemí pro poklad, ale majitel toho podzemí, jehož úkolem je hrdiny na prahu vlastní pokladnice zabít. Každá mise začíná holou skálou, do níž impové postupně vykopávají chodby a místnosti, a končí obvykle tím, že si okolní království přestane myslet, že je vítězství dobra nevyhnutelné. Celý titul provází černý humor, od uštěpačného vypravěče přes rádce až po samotný popis toho, k čemu jednotlivé místnosti slouží.

Herně jde o spojení budování a správy podivného osazenstva. Místnosti mají jasné funkce: líheň lákající příšery, jídelna, která je živí, poklad, ze kterého se platí výplaty, knihovna pro výzkum kouzel, tréninková hala pro zvyšování úrovní a mučírna, jež z nepřátel dělá nové členy domácnosti. Příšery přicházejí samy podle toho, co hráč postaví, ale nejsou poslušné. Když nedostanou zaplaceno, vyspí se špatně nebo se s někým pohádají, klidně začnou ničit vybavení nebo rovnou odejdou. K tomu patří pasti, dveře, kouzla a hlavně možnost ovládnout konkrétní příšeru a vidět podzemí jejíma očima z pohledu první osoby, což byl na tehdejší dobu efektní nápad.

Technicky hra kombinovala trojrozměrné podzemí s přehledným pohledem shora, běžela v DOSu i pod Windows a působila překvapivě plynule vzhledem k množství postav v chodbách. Atmosféru drží tlumené osvětlení, dunivé zvuky a hudba, která se pohybuje mezi hororem a parodií. Dobová kritika hru přijala výborně a vyzdvihovala právě humor a originalitu zadání. Vliv je znát u všech pozdějších her, kde hráč buduje podzemí a brání ho před hrdiny; sama série se dočkala pokračování i duchovních následovníků a originál je dodnes snadno hratelný a stále zábavně zlomyslný. Za pozornost stojí i to, jak dobře hra naučí hráče hrát bez jediného obrazovkového návodu, jen tím, co komentuje vypravěč.

Proč hrát: Kvůli humoru, originalitě zadání budovat podzemí proti hrdinům a vypravěči, který hráče naučí hrát bez jediného návodu, patří mezi nejzábavnější strategie devadesátek.