Max Payne

Max Payne se v roce 2003 dostal i na Game Boy Advance jako přepracování původní noirové akce z pohledu shora, přizpůsobené možnostem handheldu namísto plně trojrozměrného enginu PC a konzolových verzí. Hráč jako detektiv Max Payne prochází zasněženým New Yorkem, sklady a byty plné nepřátel, přičemž klíčovou mechanikou zůstal zpomalený čas bullet time, umožňující efektnější a přehlednější přestřelky i v omezeném prostoru handheldové obrazovky. Příběh sleduje zjednodušenou, ale rozeznatelnou verzi pomstychtivé zápletky z původní hry, doplněnou komiksovými přechodovými scénami v podobném stylu jako PC originál, včetně charakteristického drsného vypravěčského tónu.

Technicky jde o pohled shora s akčním tempem blízkým klasickým střílečkám osmdesátých a devadesátých let, přičemž atmosféru dotváří temně laděná grafika a hudba navozující ponurou, deštivou náladu noirového thrilleru, jaký byl pro původní Max Payne charakteristický. Násilí a temné pozadí příběhu zůstávají i v handheldovém zpracování patrné, což hru řadí spíše mezi tituly určené staršímu publiku než mezi běžnou rodinnou zábavu tehdejšího katalogu GBA. Převod byl přijat jako solidní, i když nutně zjednodušený pokus přenést charakteristický pocit z originálu na handheld, oceňovaný především za zachování bullet time mechaniky a komiksového vyprávění.

Dnes hra funguje jako kuriózní připomínka doby, kdy si i temné, dospělácky laděné akční hry hledaly cestu na kapesní konzole, a jako zajímavý kontrast oproti plně 3D zpracování na domácích platformách, na kterém je dobře vidět, jak odlišně lze stejnou předlohu uchopit v omezeních tehdejšího handheldového hardwaru. Zároveň dokládá, že vydavatelé byli v této době ochotni přenášet i výrazně dospělácky laděné značky na platformu primárně spojovanou s mladším publikem.

Proč hrát: Jako kuriózní připomínka doby, kdy si i temné, dospělácky laděné akční hry hledaly cestu na kapesní konzole, zaujme hráče se zájmem o to, jak odlišně lze stejnou předlohu uchopit v omezeních handheldu.