Solo Flight

Solo Flight je civilní letecká simulace od studia MicroProse, která hráče staví do křesla pilota malého sportovního letadla a nechává ho volně létat nad rozsáhlou mapou Spojených států. Na Commodore 64 vyšla v roce 1983 a spolu s dalšími simulátory patřila mezi první tituly, které se na osmibitových počítačích snažily napodobit skutečné ovládání letadla – s přístrojovou deskou, navigací podle rádiových signálů a nutností sledovat výšku, rychlost a kurz, aniž by hráče zavalily desítkami klávesových zkratek.

Hráč si vybírá z několika letadel a plánuje lety mezi desítkami letišť, přičemž hra simuluje počasí, viditelnost i noční létání, což přistání výrazně komplikuje a nutí hráče spoléhat se místo výhledu z okna na přístroje. Kromě volného létání nabízí Solo Flight i jednodušší soutěžní režim, ve kterém hráč sbírá body za bezpečná a přesná přistání na čas, což hru přibližuje i méně trpělivým hráčům. Grafika je střídmá – drátěný horizont a jednoduché symboly letiště – ale pro rok 1983 šlo o slušně plynulou simulaci, která na C64 běžela stabilně i při rychlejších manévrech a náročnějších povětrnostních podmínkách.

Solo Flight bylo v polovině osmdesátých let vnímáno jako jedna z přístupnějších leteckých simulací, protože se nesnažilo hráče zavalit komplikovaným ovládáním jako pozdější MicroProse tituly zaměřené na vojenské stroje. Pro dnešního hráče je to hlavně historická zajímavost – ukazuje, jak vypadaly civilní letecké simulace předtím, než žánr ovládly vojenské kokpity, a jak MicroProse postupně budovalo pověst studia specializovaného na simulace, která později přinesla Gunship, F-19 Stealth Fighter nebo Airborne Ranger. I s odstupem desetiletí je vidět, jak pečlivě byl navigační model promyšlen na omezení tehdejšího osmibitového stroje.

Proč hrát: Především jako historická zajímavost pro fanoušky vývoje MicroProse – ukazuje přístupnější civilní leteckou simulaci předtím, než studio přešlo k náročnějším vojenským kokpitům.