Ridge Racer

Ridge Racer odstartoval v roce 1994 na arkádových automatech Namco a téměř současně dorazil i na PlayStation, kde patřil mezi tituly, které novou konzoli Sony definovaly. Namco tehdy nabídlo arkádové ježdění postavené na driftu, ne na simulaci: auta klouzala zatáčkami s přehnanou lehkostí a hra šla spíš o rytmus a řízení smyku než o brzdění a přesnou stopu. Tahle filozofie zůstala sérii věrná po celou dobu její existence a jasně ji odlišovala od simulačnějších konkurentů, kteří kladli důraz na fyzikální realismus.

Na PlayStation následovaly Ridge Racer 2, Rage Racer a Ridge Racer Type 4, poslední jmenovaný dodnes patří mezi nejcennější tituly generace PS1 díky příběhu vyprávěnému skrz soupeřící závodní týmy, výrazným anime předělovým animacím a nezaměnitelnému zvukovému doprovodu. Na Nintendu 64 vznikl ve spolupráci s Nintendem Ridge Racer 64 s rozšířenou nabídkou tratí a exkluzivním obsahem, zatímco na PlayStation 2 sloužil Ridge Racer V jako startovní titul konzole a demonstrace jejího výkonu.

Série se dál rozvětvila napříč handheldy: na PSP vyšly Ridge Racers jako launch titul těžící z přenosnosti, na Nintendu DS a později na 3DS se ovládání přizpůsobilo dotykové obrazovce a stereoskopickému 3D. Na Xboxu 360 dorazil Ridge Racer 6 a na PlayStation 3 pak Ridge Racer 7, který díky vyladěnému driftu a bohaté nabídce vozů řada hráčů považuje za jeden z vrcholů celé série.

Na PS Vita vyšel spíše rozpačitě přijatý díl s omezeným obsahem doplňovaným mikrotransakcemi, což ukázalo, že ne každý experiment sérii svědčí, a stalo se posledním velkým dílem řady. I tak zůstává Ridge Racer synonymem pro arkádové závodění staré školy a po léta sloužil jako výkladní skříň nového hardwaru; jeho vliv je patrný v řadě pozdějších driftových her, které si z něj vzaly důraz na plynulost a efektnost jízdy před realismem. Za necelých dvacet let se série rozrostla na devět hlavních dílů rozprostřených napříč sedmi různými platformami, od arkádových automatů přes domácí konzole až po handheldy, a jen málo závodních značek dokázalo podobně dlouho udržet tak konzistentní identitu i tempo vydávání, kdy prakticky každá nová generace hardwaru dostala svůj vlastní hlavní díl v rámci celé série.