Vanquish

Vanquish vzniklo jako odpověď na otázku, jak by vypadala krycí střílečka, kdyby v ní nikdo nechtěl v krytu sedět. Hráč ovládá Sama Gideona, výzkumníka v prototypovém obleku ARS, který bojuje proti robotické armádě na obřím válcovém vesmírném zařízení. Oblek umí dvě věci, na nichž stojí celá hra: raketově klouzat po kolenou v šílené rychlosti a zpomalit čas, když hrdina uhýbá nebo se dostane do úzkých. Kryt tak není místem k odpočinku, ale odrazovým můstkem, ze kterého se vyráží do dalšího manévru.

Systém přehřívání drží celý návrh v rovnováze. Klouzání i zpomalený čas čerpají ze stejné energie, a když se oblek přehřeje, zůstanete na pár vteřin bezmocní. Hra tím nutí k neustálému odhadování rizika a odměňuje agresivní hraní, které by v jiných stříleček znamenalo okamžitou smrt. Zbraně se vylepšují sbíráním duplicitních kusů, boj s běžnými nepřáteli je čitelný a rychlý a vedle nich se objevují obří stroje, u nichž je nejprve nutné sestřelit jednotlivé části a teprve pak zaútočit na jádro. Kampaň je krátká, ale navržená tak, aby se hrála znovu na vyšší obtížnost; hra si vede podrobné statistiky za každou misi včetně času a počtu smrtí, takže se z ní stal oblíbený materiál pro rychlé průchody.

Technicky hra působila výborně díky ostrému, kovově chladnému vzhledu a schopnosti udržet plynulost i při množství výbuchů, jisker a raketových stop na obrazovce. Hudba sází na elektronické tempo, které podporuje pocit trvalého spěchu, a hrdinova cigareta odhazovaná jako návnada patří k nejcitovanějším detailům. Dobové recenze byly velmi kladné, komerčně ale hra zůstala stranou pozornosti a kultovní pověst si získala až postupně. Dnes patří k tomu nejlépe ovladatelnému, co japonská akce na západních konzolích nabídla, a její pojetí boje dodnes nemá mnoho následovníků.

Proč hrát: Pro hráče hledající to nejlépe ovladatelné, co japonská akce na západních konzolích nabídla — elektronické tempo a boj, jaký dodnes nemá mnoho následovníků.