Tyranny

Tyranny začíná tam, kde jiná fantasy RPG končí: temný pán už vyhrál. Kyros ovládl skoro celý známý svět a vy nejste hrdina, který ho svrhne — jste Osudový soudce, úředník jeho režimu, který má za úkol dohlédnout na to, aby poslední dobyté území poslouchalo. Obsidian tím obrátil obvyklé zadání naruby a postavil na tom celou hru, včetně toho, jak se s vámi ostatní postavy baví — s respektem, strachem, nebo otevřenou nenávistí, podle toho, jak svou moc vykonáváte.

Ještě než začnete hrát, projdete takzvaným Dobýváním: sérií rozhodnutí o tom, jak válka v předchozích letech probíhala. Kterému městu jste dali milost, které jste srovnali se zemí, komu jste pomohli. Svět, do kterého pak vstoupíte, je těmi volbami skutečně poskládaný — lidé si pamatují, co jste udělali, a některé frakce s vámi odmítnou mluvit dřív, než otevřete pusu. Málokterá hra dá hráči takhle konkrétní minulost ještě před prvním krokem ve hře samotné. Uvnitř Kyrova aparátu navíc stojí proti sobě dvě rivalské frakce, brutální nájezdníci a disciplinovaní vojáci, a to, ke které se přikloníte, dál mění tón celé kampaně i to, jak s vámi jedná okolní svět.

Soubojový systém navazuje na Pillars of Eternity, tedy izometrická partie s pauzou, ale nejzajímavější je systém kouzel, kde si zaklínadla skládáte sami z jader a přípon, takže si prakticky píšete vlastní magii. Hlavní síla hry je ale ve psaní a v tom, jak dobře drží tón: pořád vás tlačí k tomu, abyste si vybrali, komu vlastně sloužíte, a žádná z odpovědí není čistá ani bezpečná. I samotná délka hry, kratší než u typického Obsidian RPG, tomu tématu spíš prospívá — Tyranny nechce být vyprávěním na sto hodin, chce být hutným příběhem, který se nerozmělní vedlejšími odbočkami.

Proč hrát: RPG, ve kterém zlo už zvítězilo a vy jste jeho úředník — a hra si za tím troufne stát až do konce, místo aby vás nakonec pustila do role zachránce.