Commodore VIC-20

Když Commodore v roce 1980 uvedl VIC-20, neměl ambici stát se technickým zázrakem. Měl být něčím mnohem chytřejším: prvním barevným domácím počítačem za méně než 300 dolarů. Jack Tramiel prosadil heslo "počítače pro masy, ne pro třídy" a VIC-20 ho beze zbytku naplnil. Stroj se prodával nejen ve specializovaných obchodech, ale i v běžných obchodních domech, a stal se prvním počítačem v historii, který překročil hranici milionu prodaných kusů. Pro celou generaci lidí byl VIC-20 vůbec prvním počítačem, na který kdy sáhli, a odrazovým můstkem k mnohem slavnějšímu nástupci.

Srdcem stroje byl osmibitový procesor MOS 6502 taktovaný kolem 1 MHz a pouhých 5 KB RAM, z nichž uživateli po startu zbývalo jen něco přes 3,5 KB. To byla i na svou dobu skromná porce, kterou téměř každý majitel řešil přídavnými paměťovými moduly. Přesto byl VIC-20 vlídný a otevřený stroj: po zapnutí naskočil interpret jazyka Commodore BASIC 2.0 od Microsoftu a uživatel mohl okamžitě začít programovat.

Technika: grafika a zvuk

O obraz i zvuk se staral jediný univerzální čip, podle něhož dostal počítač i jméno — VIC (Video Interface Chip, MOS 6560 v NTSC verzi a 6561 v PAL verzi). Textový režim nabízel 22 sloupců a 23 řádků, což bylo i v dobovém srovnání málo a způsobovalo, že se na obrazovku vešlo nezvykle krátké slovo. Tato úzká obrazovka se stala jednou z poznávacích vlastností VIC-20. K dispozici bylo 16 barev a programátoři mohli díky předefinovatelným znakům a tzv. semigrafice vytvářet překvapivě barevné a živé hry.

VIC neměl hardwarové sprity jako pozdější čipy Commodore, takže veškerý pohyb objektů se musel řešit překreslováním znakové matice — o to obdivuhodnější jsou hry jako Gridrunner od Jeffa Mintera, který z omezeného hardwaru vyždímal svižnou střílečku. Zvuk obstarávaly tři tónové kanály doplněné jedním kanálem šumu, vše rovněž integrované přímo v čipu VIC. Na vážnou hudbu to nestačilo, ale pro herní efekty a jednoduché melodie to plně dostačovalo.

Propojení a periferie

VIC-20 byl navržen jako srdce celé domácí sestavy. Programy a hry se nahrávaly buď z modulů ROM zasouvaných do cartridge slotu (tudy přicházely tituly jako Omega Race, Jupiter Lander nebo Radar Rat Race), nebo z magnetofonové páskové jednotky Datasette. Kdo si mohl dovolit luxus, připojil disketovou mechaniku VIC-1540 (později 1541), jež komunikovala přes sériovou sběrnici IEC.

Stroj měl jeden joystick port kompatibilní s konektory Atari, takže fungovala drtivá většina dobových joysticků. Přes uživatelský port a moduly bylo možné připojit i modem VICMODEM, jeden z prvních cenově dostupných modemů pro domácnost, který otevíral dveře k online službám. Obraz se posílal do televizoru přes vysokofrekvenční modulátor, novější a profesionálnější monitory zvládly i kompozitní signál. Klíčovou roli hrály paměťové rozšiřovací moduly (3 KB, 8 KB, 16 KB), bez nichž mnohé náročnější programy vůbec nešlo spustit.

Modely a varianty

Základní podoba VIC-20 zůstala po celou dobu výroby v podstatě stejná — krémová klávesnicová skříň ve stylu, který Commodore později zopakoval u modelu C64. Hlavní variace byly regionální a televizní normou dané: severoamerická verze s čipem 6560 (NTSC) a evropská verze s čipem 6561 (PAL), které se lišily časováním i rozlišením. V Německu a některých evropských zemích se stroj zpočátku prodával pod jménem VC-20 (vykládáno jako VolksComputer), aby se předešlo nešťastné fonetické asociaci německého slova "vic". V Japonsku nesl označení VIC-1001.

Klony a varianty

VIC-20 nebyl tak masově klonován jako pozdější platformy, a to i proto, že jeho úzká obrazovka a malá paměť ho rychle odsunuly ve prospěch C64. Přesto se s ním československý uživatel mohl potkat — v 80. letech se k nám dostávaly dovozem, byť spíše jako rarita než masově dostupný stroj. Hlavní stopu klonů a neoficiálních variant ovšem v našich končinách nesly jiné platformy: Didaktik jako tuzemský klon ZX Spectra a u herních konzolí Pegasus coby famiclon NES. VIC-20 zůstal v Československu spíše doménou nadšenců, kteří k němu přišli přes zahraniční kontakty.

Dnešní scéna

VIC-20 si i po více než čtyřech dekádách drží oddanou komunitu. Spolehlivě ho emuluje balík VICE (Versatile Commodore Emulator), který je dnes prakticky standardem pro všechny osmibitové Commodore. Stroj patří k oblíbeným cílům homebrew tvůrců: díky jednoduchému hardwaru je radost pro něj programovat a každoročně vznikají nové hry, dema i hudební skladby. Objevují se i moderní paměťové a flash moduly, které nahrazují dobové cartridge a usnadňují spouštění softwaru z SD karet. VIC-20 tak zůstává živým důkazem, že nadčasovost počítače nestojí na množství paměti, ale na tom, kolika lidem otevřel dveře do světa programování a her.