SEGA SG-1000

SEGA SG-1000 je konzole, kterou dnes zná málokdo, a přitom bez ní by nebyl ani Master System, ani Mega Drive. Byla to vůbec první domácí konzole SEGY — firmy, která do té doby žila z arkádových automatů a z výroby herních skříní pro japonské herny. Uvedena byla v roce 1983 a osud jí přichystal snad nejnevděčnější možný start: na trh dorazila ve stejný den jako Nintendo Famicom. Dvě konzole, jedno datum, a naprosto odlišné pokračování příběhu.

V Japonsku si SG-1000 nevedla vůbec špatně. Zájem o domácí hraní tehdy prudce rostl, SEGA měla za sebou pověst arkádové značky a přenášela na konzoli tituly, které lidé znali z heren. Jenže Famicom byl technicky dál, měl silnější podporu vydavatelů a rozdíl se během jednoho dvou let změnil v propast. Na Západě se SG-1000 prakticky neprodávala — do Evropy i Ameriky se dostávala jen okrajově, v některých zemích vůbec.

Pro dnešního retrohráče je to platforma spíš objevitelská než nostalgická. Nabízí syrovou, ranou podobu osmibitového hraní: krátké arkádové kousky, tvrdou obtížnost a hrubozrnnou grafiku bez ozdob. A hlavně ukazuje, odkud vyrostla celá Segovská osmibitová linie, která o pár let později vyvrcholila Master Systemem.

Technika: grafika a zvuk

Základem je osmibitový procesor Zilog Z80 taktovaný zhruba na 3,58 MHz — stejná rodina, jakou znají majitelé ZX Spectra, MSX nebo Master Systemu. O obraz se stará videočip Texas Instruments TMS9918 (respektive jeho varianta TMS9918A), tedy naprosto standardní řešení své doby. Zvládá rozlišení 256×192 bodů, paletu 16 barev a přibližně tři desítky spritů, ovšem s tvrdým limitem na počet spritů v jednom řádku — odtud pochází to typické blikání postav, které je pro tuhle generaci charakteristické.

Právě volba TMS9918 je klíč k pochopení celé platformy. Stejný čip totiž pohánělo i MSX a ColecoVision, takže hry na těchto třech systémech vypadaly velmi podobně a jejich převody mezi platformami byly poměrně snadné. Řada titulů proto existuje v takřka identických verzích na několika systémech zároveň. Zvuk obstarává SN76489 (PSG) se třemi tónovými kanály a jedním šumovým — žádná syntéza, žádné samply, jen typické osmibitové pípání, které ale v arkádových převodech překvapivě dobře funguje.

Paměti bylo minimum, takže hry jsou ze své podstaty krátké a smyčkové: jedna obrazovka, jeden nápad, rostoucí obtížnost.

Propojení a periferie

Konzole se k televizi připojovala klasicky přes RF modulátor, u pozdějších verzí a variant přibývaly i lepší výstupy. Na těle měla tlačítko Pause, protože pauzu tehdy ještě neřešil ovladač. První model měl ovladač připojený napevno kabelem, což byla praktická slabina — poškozený joystick znamenal problém s celou konzolí.

Zajímavější je příslušenství, které ze SG-1000 dělalo víc než jen hračku. Existovala klávesnice, po jejímž připojení se z konzole stal jednoduchý domácí počítač schopný pracovat s BASICem — SEGA totiž souběžně nabízela počítačovou variantu SC-3000 postavenou na stejném hardwaru. K dispozici byly také Sega My Card, tenké kartové médium levnější než klasické kartridže, které se do konzole zapojovalo přes adaptér zvaný Card Catcher. Tenhle dvojí formát nosičů si SEGA později přenesla i na Master System.

Modely a revize

Původní SG-1000 z roku 1983 byla hranatá bílo-černá krabice s pevně připojeným joystickem. Následovala revize SG-1000 II, která design zjednodušila, zpřehlednila a hlavně přinesla odpojitelné ovladače — což byl v praxi zásadní posun v použitelnosti. Softwarově zůstala plně kompatibilní, takže se obě generace hráčů dělily o stejnou knihovnu.

Vývojová linie tím ale neskončila. Na SG-1000 II navázala Sega Mark III, která hardware výrazně vylepšila, a z ní se pak stal Master System pro západní trhy. Právě proto je SG-1000 z technického hlediska přímým předkem Master Systemu: sdílí s ním procesor, filozofii i část ekosystému médií, jen s podstatně slabším grafickým čipem.

Klony a varianty

Kolem SG-1000 vznikla malá, ale zajímavá rodina příbuzných zařízení. Nejdůležitější je již zmíněné SC-3000, plnohodnotný domácí počítač s klávesnicí postavený na stejném základu — ten se prodával i v zemích, kde konzole sama prakticky neexistovala, a v některých regionech si vybudoval slušnou uživatelskou základnu. Objevily se rovněž licencované varianty a zařízení jiných výrobců, která díky společnému čipu TMS9918 dokázala spouštět kartridže z více systémů najednou.

Pro českého hráče je tahle platforma dobovou exotikou: v době, kdy se u nás hrálo hlavně na ZX Spectru a jeho klonu Didaktik, se SG-1000 do našich domácností prakticky nedostala. Objevuje se tu až zpětně, přes emulaci a zájem o historii SEGY.

Dnešní scéna

Dnes je SG-1000 především historicky zajímavá — jako bod, ve kterém SEGA vstoupila do domácích konzolí. Její knihovna čítá arkádové převody a jednoduché akční hry, mezi nimiž najdete jména jako Congo Bongo, Flicky, Zaxxon, Monaco GP nebo Star Jacker. Sbírka není velká a kvalitativně dost kolísá, o to snáz se ale dá projít celá.

Emulace je naprosto bezproblémová. Nejrozšířenější cestou je jádro Genesis Plus GX, které vedle Mega Drivu zvládá i Master System, Game Gear a právě SG-1000 — takže celá Segovská osmibitová linie běží pod jednou střechou. V RetroArchi i v hotových distribucích typu Batocera má platforma vlastní systémovou složku a rozběhne se i na těch nejlevnějších čínských handheldech, kde její nároky nepředstavují žádnou zátěž. Legální cesta k hrám vede přes oficiální kompilace a znovuvydání, do nichž SEGA část svého starého katalogu průběžně zařazuje, případně přes vlastní originální kartridže — sběratelsky ovšem nejde o levnou záležitost, právě kvůli malému rozšíření mimo Japonsko.

Kdo si chce udělat obrázek o tom, jak vypadaly úplné začátky konzolové SEGY, má tu ideální materiál: pár večerů, desítky krátkých her a docela názorný pohled na to, jak rychle se osmibitová éra posouvala kupředu.