Nier

Nier je akční RPG od studia Cavia, které v roce 2010 zaostávalo prakticky ve všech měřitelných ohledech kromě toho nejdůležitějšího, totiž v tom, jak silně dokáže zasáhnout. Hlavní hrdina se v rozpadlém světě daleké budoucnosti snaží zachránit svou nemocnou dceru Yonah a spolu s mluvící knihou Grimoire Weiss, drsnou Kainé a chlapcem Emilem pátrá po lécích i po podstatě nestvůr zvaných Shades. Západní vydání staví hrdinu do role otce, zatímco japonská varianta Replicant z něj udělala staršího bratra.

Hratelnost je záměrně nesourodá: základ tvoří akční souboje se sečnými zbraněmi a magickými projektily, ale hra se bez varování mění v bullet hell, v izometrické prolézání kobek, v textovou adventuru nebo v plošinovku s pevnou kamerou. K tomu patří rybaření, pěstování rostlin a sbírání surovin na vylepšování zbraní, tedy věci, které jsou schválně otravné. Skutečné jádro ale leží ve struktuře opakovaného průchodu: druhé dohrání ukáže tytéž události z jiné perspektivy a promění nepřátele z anonymních terčů v bytosti s vlastními důvody, a další konce jdou ještě dál, včetně toho, který má trvalý dopad na hráčovu uloženou pozici. Souboje samy o sobě nejsou nijak náročné a postavy party mají vlastní dlouhé odbočky, které se odemykají až později a patří k nejsilnějším částem celku.

Technicky Nier zaostával už v době vydání, prostředí jsou prázdná a obraz nepůsobí čistě, což bylo hlavním terčem tehdejších recenzí. O to výjimečnější je hudba Keiičiho Okabeho, postavená na vokálech ve vymyšleném jazyce, která se stala jedním z nejuznávanějších herních soundtracků vůbec a sama o sobě dokáže vyprávět. Dobové hodnocení bylo průměrné, ale kult okolo hry vydržel a nakonec vedl k pokračování NieR: Automata, jež proměnilo jméno Yoka Tara ve značku. Dnes se Nier hraje především kvůli příběhu a pocitu, který po sobě zanechá.

Proč hrát: Kvůli hudbě Keiičiho Okabeho a příběhu, který zanechává silný dojem, stojí za dohrání i přes technické zaostávání patrné už v době vydání.