Trine

Trine dala v roce 2009 vzniknout formuli, která spojila fyzikální hádanky s pohádkovou atmosférou. Finské studio Frozenbyte postavilo hru na trojici hrdinů – čaroději Amadeovi, rytíři Pontiovi a zlodějce Zoye –, kteří sdílejí jedno tělo díky kouzelnému artefaktu jménem Trine, a hráč mezi nimi kdykoli přepíná podle toho, jakou schopnost hádanka nebo souboj vyžadují. Čaroděj umí vyvolávat krychle a plošiny, rytíř má sílu a štít, zlodějka luk a hák – a řešení většiny pasáží spočívá právě v kombinaci jejich dovedností nad fyzikálním enginem, který se stal poznávacím znakem série.

Trine 2 (2011) princip vybrousila do podoby, kterou řada hráčů dodnes považuje za vrchol série – rozšířila hádanky, přidala kooperaci až pro tři hráče a pohádkový vizuál posunula o level výš. Trine 3: The Artifacts of Power (2015) naopak přinesla riskantní změnu – přechod do plně trojrozměrného prostředí a kratší, akčnější pojetí –, což u části fanoušků narazilo a bývá vnímáno jako odbočka, ze které se série musela vzpamatovat. Trine 4: The Nightmare Prince (2019) proto sáhla zpět po 2,5D bočním pohledu z prvních dvou dílů, vrátila i téma nočních můr a byla přijata jako návrat k tomu, co sérii proslavilo.

Sérii navíc doplnil remaster Trine: Enchanted Edition (2014), který přepracoval grafiku prvního dílu do podoby srovnatelné s Trine 2 a pátý díl v pořadí tak fakticky spojil s tím vůbec prvním. Napříč všemi hrami zůstala klíčová i orchestrální hudba skladatele Ariho Pulkkinena a možnost hrát celou hru v kooperaci až tří hráčů, ať už na jedné obrazovce, nebo online, což ze série udělalo oblíbenou volbu pro společné hraní napříč generacemi konzolí.