Klonoa: Moonlight Museum

Klonoa: Moonlight Museum je důkaz, že i na monochromatickém kapesním displeji může vzniknout plošinovka s vlastní poezií. Namco poslalo svého ušatého hrdinu do podivného muzea, jehož jednotlivé sály fungují jako brány do samostatných světů, a postavilo kolem toho hru, která věrně přebírá pravidla svých velkých konzolových sourozenců. Klonoa neskáče po hlavách nepřátel. Místo toho je svým větrným prstenem chytá, nafukuje a používá zároveň jako munici i jako odrazový můstek. Hozený nepřítel odklidí překážku nebo aktivuje spínač, nepřítel pod nohama vynese hrdinu o patro výš. Z jediné mechaniky tak vyrůstá překvapivě rozmanitá stavebnice úkolů, od pasáží na přesné načasování dvojitého skoku až po menší hlavolamy, kde jde spíš o pořadí tahů než o reflexy.

Technicky jde o čistě dvourozměrnou hru, nikoli o kulisu s hloubkou, jakou znají hráči z domácích verzí značky. Právě to jí ale svědčí. Animace jsou čitelné, postavy mají dost velké a rozpoznatelné siluety a úrovně jsou navržené tak, aby se vešly do nízkého rozlišení WonderSwanu bez nervózního posouvání obrazu. Hudba spoléhá na jednoduché chytlavé melodie a dohromady s roztomilým, mírně melancholickým laděním vytváří atmosféru, kterou si série drží dodnes. Ovládání využívá jen pár tlačítek, takže se hra dá zvládnout jednou rukou a bez učení složitých kombinací.

Moonlight Museum vyšel pouze v Japonsku a mimo něj o něm dlouho věděli hlavně sběratelé a fanoušci značky, kteří ho objevovali až zpětně. Dnes patří k titulům, kvůli kterým se WonderSwan vůbec vyplatí zkoumat. Je krátký, laskavý a designérsky sebevědomý, a přitom nepůsobí jako odbytá vedlejší odbočka od hlavní řady. Pro každého, kdo má rád klasické plošinovky postavené na nápadu místo pouhého skákání, jde o jeden z nejlepších důvodů, proč sáhnout po Bandaiově kapesní konzoli a strávit s ní pár večerů.

Proč hrát: Pro fanoušky klasických plošinovek postavených na nápadu, ne jen na skákání, je Moonlight Museum jedním z nejlepších důvodů, proč se do knihovny WonderSwanu vůbec ponořit.