Star Fox Zero

Star Fox Zero byl návrat kosmické eskadry Foxe McClouda po dlouhé pauze a zároveň jeden z nejrozporuplněji přijatých titulů celé konzole. Vyprávění se v podstatě vrací k příběhu ze Star Fox 64: Andross znovu ohrožuje soustavu Lylat a tým Star Fox letí od planety k planetě, aby ho zastavil. Mise střídají koridorové úseky, kde letíte stále vpřed a střílíte po vlnách nepřátel, a otevřenější arény, kde se můžete volně otáčet, kroužit kolem obřích cílů a plnit úkoly v libovolném pořadí.

Jádrem hry je ovládání rozdělené mezi dvě obrazovky. Na televizi vidíte letoun ze třetí osoby, na GamePadu zároveň běží pohled z kokpitu, kterým míříte nakláněním ovladače pomocí gyroskopu. Díky tomu můžete letět jedním směrem a střílet zcela jiným, což otevírá manévry, jaké předchozí díly neumožňovaly. Zároveň je to ale zvyk, který si vyžádá několik hodin a který velká část hráčů nikdy plně nevstřebala. Arwing se navíc proměňuje v kráčející Walker, přibývá vrtulník Gyrowing s malým robotem na laně a rychlý pozemní Landmaster.

Hra je záměrně krátká, postavená na opakovaném procházení misí kvůli lepším výsledkům a na hledání alternativních cest mezi planetami, čímž navazuje na strukturu klasického dílu z Nintenda 64. Technicky je čistá a plynulá, protože musí vykreslovat dva pohledy najednou, výtvarně ale působí střízlivěji než ostatní velké hry konzole. Hudba sází na orchestrální předělávky známých motivů a funguje výborně. Přijetí bylo vlažné; kritika oceňovala návrh misí, ale ovládání považovala za překážku. Dnes je Star Fox Zero zajímavým dokladem toho, jak daleko Nintendo tlačilo nápad se dvěma obrazovkami, a trpělivému hráči nabízí zážitek, který jinde nenajde. Kdo se přes první hodiny prokouše, obvykle popisuje pocit, že ovládá stroj, a ne jen kurzor na obrazovce; pro ostatní zůstane hra především připomínkou, jak riskantní experimenty si Nintendo v této generaci dovolovalo.

Proč hrát: Trpělivému hráči, který se prokouše neobvyklým ovládáním dvou obrazovek, nabízí zážitek, jaký jinde nenajde.