Mario Clash

Mario Clash je nejchytřeji vymyšlená drobnost, jakou Virtual Boy dostal, protože bere prastarou arkádovou klasiku Mario Bros. a přidá jí přesně jednu novou dimenzi. Mario se pohybuje po plošinách uvnitř věží a stejně jako v původní hře likviduje nepřátele odrazem krunýřů, jenže plochy jsou tentokrát dvě: přední a zadní. Krunýř sebraný vpředu se dá hodit dozadu, srazit jím nepřítele, který se prochází po zadní rovině, a naopak. Celý design hry stojí na tom, že hráč musí mít pod kontrolou obě roviny naráz a odhadovat, kam se odražený krunýř vrátí, protože se po zásahu klidně vrátí zpátky a srazí i vás.

Jedna úroveň je vždy jediná obrazovka, jedna věž, kterou hráč vyčistí během pár desítek vteřin, a pak pokračuje na další. Rozvržení plošin, roury, kterými se prochází mezi levou a pravou stranou, i skladba nepřátel se průběžně mění, takže se z jednoduché premisy dokáže vyškrábat překvapivě dlouhá kampaň s postupně přitvrzující obtížností. Za rychle řetězené zásahy jsou body navíc, což hru tlačí k agresivnímu, riskantnímu stylu hraní a dělá z ní klasickou honbu za skóre. Stereoskopie tu není ozdoba, ale přímo herní mechanika, protože bez vjemu hloubky by hráč těžko poznal, ve které rovině nepřítel stojí.

Dobově šlo o titul přijatý vlažně, což se často vysvětluje tím, že hra působila jako pouhá varianta dvacet let starého automatu v době, kdy konkurence už předváděla plně trojrozměrné světy. S odstupem se na ni pohlíží vlídněji: je to jedna z mála her, jejichž základní nápad by na plochém displeji nefungoval, a tedy skutečně exkluzivní zážitek pro tuto platformu. Dnes ji lze doporučit jako ideální titul na krátké sezení, kde člověk přesně ví, co dělá, a přesto se u toho zapotí. Škoda jen, že Nintendo tuhle mechaniku nikdy nikam dál neposunulo, protože v ní zjevně byla látka na plnohodnotnou plošinovku.

Proč hrát: Díky mechanice dvou vrstev, která by na plochém displeji vůbec nefungovala, jde o skutečně exkluzivní zážitek na krátké, soustředěné sezení.