Limbo

Limbo začíná bez jediného slova vysvětlení: chlapec se probouzí v lese a jde doprava. Celá hra je černobílá, vykreslená jako siluety proti mlhavé hloubce a doprovázená téměř výhradně zvuky prostředí, tedy vrzáním dřeva, větrem a vodou. Právě tato úspornost dělá z Limba jeden z nejsilnějších atmosférických zážitků své doby, protože hráč si většinu příběhu domyslí sám a hra mu nikdy neřekne, co přesně se děje ani proč.

Hratelnost stojí na fyzikálních hlavolamech a na přesném skákání. Hráč tahá bedny, přehazuje páky, houpe se na lanech a využívá gravitační pasti proti nepřátelům, mezi nimiž jsou i jiní lidé a proslulá obří pavoučice z úvodních pasáží. Značná část hádanek je postavena na tom, že hráč zemře, což hra nijak neskrývá; smrti jsou názorné a brutální, ale kontrolní body jsou velkorysé a restart je okamžitý, takže pokus a omyl funguje jako přirozený způsob učení. Ve druhé polovině se prostředí mění z lesa na průmyslové ruiny a hádanky začínají pracovat s gravitací a se stroji, čímž se tempo zvyšuje.

Hra vyšla nejdříve jinde a na PlayStation 3 dorazila v roce 2011 s dobrým technickým provedením. Přijetí bylo mimořádně pochvalné a Limbo se spolu s několika dalšími tituly stalo důkazem, že nezávislá scéna umí vytvořit hry s vlastním jasným autorským rukopisem. Jeho vizuální styl inspiroval řadu následovníků a studio Playdead na něj později navázalo dalším, ještě vytříbenějším titulem. Dnes se Limbo dá projít za jeden večer a přesně to je jeho přednost: je to sevřená, sugestivní a technicky nadčasová hra, která stojí na náladě, a ne na efektech.

Proč hrát: Kdo chce sevřený, sugestivní zážitek na jeden večer stojící na náladě místo efektů, najde v Limbu technicky nadčasovou hru s vlastním jasným autorským rukopisem.