Shadow of the Colossus

Shadow of the Colossus je melancholické umělecké dílo, které povýšilo videohry na formu vyprávění téměř bez slov. Wander, mladík proklínaný zakázaným rituálem, přijíždí do zapovězené země s tělem mrtvé dívky Mono a uzavírá dohodu s tajemnou entitou Dormin, aby ji vrátil k životu. Cenou je ulovení šestnácti kolosálních tvorů roztroušených po prázdné, téměř liduprázdné krajině. Každý souboj je zároveň hlavolamem, hráč musí najít slabé místo obřího tvora, vyšplhat po jeho srsti či kamenném těle za pohybu a zabodnout meč přesně tam, kde to bolí, zatímco kolos se snaží setřást ho ze sebe.

Minimalistický otevřený svět, ve kterém prakticky chybí vedlejší nepřátelé či města, vytváří pocit osamělosti, který umocňuje dechberoucí měřítko soubojů a jejich čistě mechanickou i emocionální gradaci. Hořkosladké zakončení a téma ceny, kterou platíme za vlastní touhy, otevřelo debaty o morálce hráčových činů dávno předtím, než se o tom v hrách běžně mluvilo. Hudba Ka Nakayamy a naopak ticho mezi souboji dotváří jedinečnou atmosféru. Dílo Fumita Uedy a studia Team Ico ovlivnilo celou generaci pozdějších tvůrců, od Dark Souls po Breath of the Wild, a patří mezi nejcitovanější příklady videoher jako umění.

Technicky hra zápasila s omezeními PlayStation 2, obří modely kolosů a rozlehlá krajina bez načítání si vyžádaly nestandardní programátorské triky a snímková frekvence občas kolísala, což paradoxně jen umocňovalo pocit boje s něčím, co hardware sotva zvládá pojmout. Fumito Ueda a tým Team Ico záměrně vynechali jakékoliv vedlejší úkoly, mapu ani indikátory zdraví nepřátel, což tehdy šlo proti proudu, ale dnes je citováno jako předzvěst minimalistického herního designu. Remaster i pozdější remake z roku 2018 dílu umožnily oslovit i novou generaci hráčů.

Proč hrát: Kdo touží po herním zážitku, kde je každý souboj s kolosem monumentální technický i emocionální zápas, najde v minimalistickém designu Shadow of the Colossus něco, co dodnes nemá skutečnou obdobu.