Aladdin

Někdy se hvězdy sejdou tak dokonale, že výsledek vypadá, jako by spadl z plátna kina — a přesně tak působil Aladdin na Mega Drive v roce 1993. V době, kdy většina filmových licencí znamenala odbytou hrůzu, dorazila plošinovka, na jejíž animaci se podíleli skuteční kreslíři z dílny Disney, a hráči nevěřili vlastním očím. Postavy se pohybovaly s plynulostí, jakou domácí konzole do té doby skoro neznaly.

Klíčový rozdíl oproti konkurenci byl i v hratelnosti: zdejší Aladdin třímá šavli. Místo aby nepřátele jen přeskakoval nebo na ně dopadal shora, může se prosekat řadami strážců, hadů a pouštních potvor, a do toho metá jablka jako vrhací zbraň. Vzniká tak svižný mix akce a skákání, který má říz a tempo. Úrovně vás provedou tržištěm Agrabahu, jeskyní divů plnou padajících kamenů i útěkem před lávou, a celé to drží pohromadě bezvadný smysl pro pohyb a načasování.

Stojí za zmínku, že existuje i úplně jiný Aladdin pro SNES od Capcomu — taky výborný, ale postavený na jiné filozofii, kde hrdina nese spíš lano a skáče po nepřátelích. Dvě studia, dvě verze, dvě party fanoušků, kteří se dodnes přou, která je lepší. Ta megadrivová ovšem zůstává ikonou právě díky svému filmovému lesku a odvážné akčnosti.

Aladdin se zařadil mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly své konzole a dodnes je učebnicovým příkladem toho, jak udělat filmovou licenci pořádně — s respektem k předloze i k hráči. Ukázal, že animovaný film a videohra mohou mluvit stejným vizuálním jazykem, a předznamenal éru, kdy se na produkci her začalo dbát s téměř studiovou péčí.

Kdo dnes spustí kartridž, najde plošinovku, která sice klade nároky na přesnost skoků, ale odměňuje pohádkovou podívanou a pocitem, že ovládá kreslenou postavu, jež právě vyběhla z kina. Je to titul, který stárne pomaleji než většina jeho současníků — barvy svítí, animace plynou a kouzlo zůstává.

Proč hrát: Pro audiovizuálně nejpůsobivější filmovou plošinovku své doby, kde šavle, jablka a disneyovská animace tvoří dodnes okouzlující celek.