Midnight Club II

Midnight Club II přeneslo pouliční závody z první hry do tří skutečně inspirovaných velkoměst - Los Angeles, Paříže a Tokia - a nabídlo hráčům svobodu volného pohybu mezi ilegálními závody, sázkami a soubojem jeden na jednoho zvaným Battle. Kromě aut se do hry vrátily i motorky, což spolu s rozmanitostí prostředí dodávalo sérii jedinečný charakter oproti konkurenčním tuningovým hrám soustředěným výhradně na automobily. Hráč mohl volit mezi několika herními režimy, od klasických sprintů po vytrvalostní závody napříč celým městem, a postupně tak odemykal nová vozidla i lokace, jakmile si vybudoval dostatečnou reputaci mezi místními závodníky.

Xboxová verze těžila z výkonu konzole při vykreslování rozlehlých městských čtvrtí, nočního osvětlení a odrazů na mokrém asfaltu, které dotvářely atmosféru ilegálních nočních závodů odehrávajících se mimo dohled policie. Ovládání bylo rychlé a arkádové, s důrazem na driftování v ostrých zatáčkách a taktické využívání zkratek, jež byly klíčové pro vítězství v hustém provozu plném civilních vozidel. Hudební doprovod složený z elektronické hudby a rocku podtrhoval energii a tempo jízdy napříč všemi třemi metropolemi, které se navzájem lišily nejen architekturou, ale i chováním virtuálního provozu.

Midnight Club II bylo kriticky ceněné za smysl pro rychlost a atmosféru velkoměst a pomohlo sérii od Rockstar Games etablovat se jako plnohodnotného konkurenta Need for Speed na poli pouličních závodů. Otevřenější přístup k městům a důraz na explorativní jízdu ovlivnily následující díl i řadu dalších pouličních závodů, které se snažily nabídnout podobnou svobodu. Dnes hra působí jako pozoruhodná ukázka rané generace otevřených závodních titulů, i když technicky už logicky zaostává za pozdějšími pokračováními vlastní série.

Proč hrát: Pro fanoušky raných otevřených závodů v ulicích velkoměst, kteří ocení atmosféru a smysl pro rychlost, i když technicky už logicky zaostává za pozdějšími díly série.