LostWinds

LostWinds patřil mezi první tituly, které se objevily v obchodě WiiWare hned po jeho spuštění, a rovnou ukázal, k čemu je digitální distribuce na konzoli dobrá. Jde o pohádkovou plošinovku, ve které chlapec Toku putuje krajem sužovaným zlou silou a spojuje se s větrným duchem jménem Enril. Hráč ovládá obě postavy současně: nunchukem hýbe chlapcem, zatímco Wii Remotem kreslí na obrazovku poryvy větru, které Toku vynášejí do výšky, přenášejí ho přes propasti nebo odfoukávají překážky z cesty.

Právě tohle dvojí ovládání je jádrem celé hry. Vítr slouží k řešení logických situací, k rozdmýchávání ohně, k přenášení vody na vyschlý květ i k odražení útoků nepřátel, a postupně přibývají nové techniky, které odemykají dosud nepřístupné části krajiny. Svět je jeden propojený celek, do kterého se hráč vrací s novými schopnostmi, takže i při krátké stopáži působí objevitelsky a odměňuje zvědavost skrytými zákoutími. Dokončit hru lze během jednoho delšího večera, což byla nejčastější výtka recenzentů, kterým se příběh zastavil zrovna ve chvíli, kdy se rozjížděl.

Vizuálně jde o velmi příjemný titul s akvarelovým pozadím, měkkými barvami a plynulou animací, se kterou Wii nemělo sebemenší problém. Hudba je klidná, orchestrální a spolu se zvuky přírody vytváří smířlivou náladu, jakou v akčních hrách na konzoli člověk najde jen zřídka. Dobově byla hra přijata velmi dobře a často se uváděla jako příklad toho, že ovládání pohybem může být základem herního nápadu, nikoli jen alternativou k tlačítkům. Dočkala se pokračování LostWinds: Winter of the Melodias a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co ve WiiWare vyšlo. Kdo hledá klidný titul na jeden večer bez tlaku na výkon, najde tu přesně to, a druhý díl na příběh přímo navazuje, takže se dají obě části projít za sebou jako jeden celek. Právě v této dvojici je vidět, co malé digitální hry na konzoli tehdy dokázaly.

Proč hrát: Kdo hledá klidný titul na jeden večer bez tlaku na výkon, najde v akvarelové grafice a smířlivé hudbě jedno z nejlepších WiiWare dobrodružství.