Kessen

Kessen patřil mezi launch tituly konzole PlayStation 2 a od studia Koei nabízí velkolepé ztvárnění bitvy u Sekigahary, jednoho z rozhodujících střetů japonské historie. Hráč velí jedné ze znepřátelených stran, na rozlehlém bojišti rozmisťuje jednotky pěchoty, jízdy a lučištníků a v reálném čase rozhoduje o jejich pohybu a nasazení, zatímco se snaží využít terén, morálku vojska i schopnosti hrdinských velitelů. Systém řízení bitvy je oproti klasickým strategiím zjednodušený, důraz je kladen spíše na přehlednost a filmovost než na hloubku mikromanagementu, což hru přiblížilo i hráčům, kteří se žánru běžně vyhýbají. Mezi jednotlivými střety si hráč volí, kterého historického velitele povýší a jaké taktické výhody mu na příští bojiště přizná.

Technicky šlo v době vydání o ukázku toho, co nová konzole umí – rozsáhlá bojiště s desítkami jednotek na obrazovce, dramatické kamerové sekvence a filmové přestřihy mezi fázemi bitvy tehdy působily impozantně a řada recenzentů je uváděla jako důkaz grafické síly PlayStation 2. Atmosféru dotváří velkolepá orchestrální hudba a hlasové projevy velitelů, kteří na bojišti pokřikují rozkazy a komentují vývoj střetu, čímž hra působí jako živý historický velkofilm. Vyprávění se historických faktů drží jen volně a postavy stylizuje spíše do rolí hrdinů eposu než do věrných historických postav, což byl vědomý tvůrčí přístup studia Koei.

V dobových recenzích byl Kessen ceněn především za audiovizuální stránku a jako reprezentativní titul pro novou generaci konzolí, zatímco strategická hloubka byla vnímána jako omezenější ve srovnání s tahovými strategiemi té doby. Dnes se na hru vzpomíná jako na zajímavý experiment na pomezí strategie a interaktivního filmu, který otevřel cestu dalším dílům série i podobně laděným historickým titulům od Koei. Pro fanoušky historických bitev a orientální estetiky zůstává Kessen zajímavou položkou k vyzkoušení dodnes, byť jde spíše o přístupnější zážitek než o hluboce propracovaný strategický systém.

Proč hrát: Pro fanoušky historických bitev a orientální estetiky jde o zajímavý experiment na pomezí strategie a interaktivního filmu, spíš přístupnější zážitek než hluboký strategický systém.