Papers, Please

Papers, Please posadí hráče za okénko hraniční kontroly fiktivní totalitní republiky Arstotzka a z byrokratické rutiny udělá překvapivě napínavou a morálně vypjatou hru. Úkolem je kontrolovat pasy, víza a další dokumenty přijíždějících cestujících, odhalovat padělky a nesrovnalosti a rozhodovat, koho pustit dál a koho zadržet. Každé rozhodnutí má cenu – doslova, protože plat závisí na počtu odbavených lidí za den a z něj se platí nájem, jídlo i léky pro rodinu, která na hráči závisí.

Hratelnost stojí na postupně narůstající komplexnosti pravidel: zpočátku stačí ověřit jméno a fotografii, později přibývají otisky prstů, detektory kovů, měnící se seznamy zakázaných zemí a čím dál propracovanější falzifikáty. Hra zručně kombinuje mechanickou preciznost s morálními dilematy – uprchlíci s neplatnými papíry, pašeráci nabízející úplatky, agenti tajné služby žádající o výjimky. Vizuálně hra sází na strohou pixelartovou estetiku a ponurou barevnou paletu, která dokonale ladí s atmosférou studenoválečné byrokracie a všudypřítomného dohledu.

Součástí hry je i skrytá zápletka kolem podzemní organizace EZIC, která hráče postupně kontaktuje vzkazy propašovanými mezi dokumenty a nabízí mu možnost aktivně vystoupit proti vládnoucímu režimu – jedna z celkem dvaceti různých koncovek, kterých hra nabízí. Vládní propaganda na plakátech v pozadí, ponurá hudba a stísněná kompozice okénka jen umocňují pocit, že hráč je pouhým kolečkem v obrovském státním soukolí.

Po vydání sklidila hra mimořádně pozitivní ohlas za originalitu konceptu i za to, jak dokáže z na první pohled nudné administrativní práce vytěžit skutečné napětí a etické otazníky. Stala se jedním z nejcitovanějších příkladů toho, že videohry mohou vyprávět silné příběhy i prostřednictvím čistě systémové hratelnosti bez jediné cutscény. Dodnes se na ni odkazuje jako na průkopnické dílo žánru „byrokratických simulátorů" a inspirovala řadu následovníků. I po letech od vydání funguje jako mrazivá připomínka toho, jak snadno se z obyčejného člověka může stát nástroj represivního systému.

Proč hrát: Pro hráče otevřené netradičnímu vyprávění je to mrazivá připomínka, jak snadno se z obyčejného člověka může stát nástroj represivního systému, vystavěná čistě na administrativní hratelnosti.