Nintendogs

Otevřete víko Nintenda DS, dotknete se stylusem chundelaté hlavičky štěněte na spodní obrazovce, ono naklopí uši a podívá se přímo na vás. V tu chvíli je rozhodnuto. Nintendogs nebyla jen další hra, byl to malý zázrak, který milionům lidí včetně těch, kteří nikdy předtím konzoli nedrželi, vsugeroval, že na displeji bydlí živé zvíře.

Základ je geniálně prostý. Vyberete si plemeno, dáte mu jméno a od té chvíle se o něj staráte. Krmíte ho, koupete, češete, házíte mu míček a hlavně ho učíte. A právě tady přišel ten trik, který v roce 2005 působil jako kouzlo: štěně reaguje na mikrofon. Vyslovíte zvolené jméno, ono přiběhne. Naučíte ho povely a ono si je pamatuje. Dotykové ovládání a hlasový vstup zde nebyly nálepkou, ale jádrem celého zážitku, dokonalou ukázkou toho, proč mělo Nintendo DS dvě obrazovky a mikrofon.

Hru vyvinulo a vydalo samo Nintendo a šlo o jeden z prvních titulů, který naplno demonstroval filozofii konzole z roku 2004. Pod vedením tvůrců spojených s odkazem Shigeru Miyamota vznikl produkt, který cílil daleko za hranice tradičního hráčského publika. Vyšel v několika verzích lišících se nabídkou dostupných plemen, což byl mimochodem chytrý obchodní tah, jak prodat víc kazet do jedné domácnosti.

Kulturní dopad byl obrovský. Nintendogs se stal jedním z vlajkových titulů takzvaného casual boomu, vlny, která spolu s Brain Age a Wii Sports přivedla ke hraní babičky, maminky i děti, jež dosud konzole míjely. Stal se jednou z nejprodávanějších her na celé platformě a symbolem éry, kdy Nintendo dokázalo přesvědčit svět, že hrát si může opravdu každý.

Když se na Nintendogs díváte dnes, můžete namítnout, že tu chybí výzva, cíl, skóre. Ale o to právě jde. Je to digitální klid, terapie v kapse, hra, kterou nedohrajete, protože se nedá dohrát. Otevřete ji ráno, štěně zavrtí ocasem, a to stačí.

Proč hrát: Pokud chcete pochopit, proč Nintendo DS dobylo svět, posaďte se s mikrofonem a stylusem a nechte si naklusat vlastní štěně. Je to dojemně nadčasová ukázka her, které hřejí u srdce.