Final Fight One

Final Fight vyšlo v roce 1989 jako arkádový hit Capcomu a spolu s ním se prakticky zrodil žánr mlátiček – Cody, Guy a starosta Haggar se probíjeli ulicemi Metro City, aby zachránili Codyho unesenou přítelkyni Jessicu, Hagganovu dceru, z rukou gangu Mad Gear. Domácí porty na SNES musely kvůli omezením kazetové paměti a licenčním sporům s podobou postav obsah citelně osekat, nejznámější obětí byl kompletně vystřižený bojovník Guy a několik úrovní i typů nepřátel z arkádové předlohy.

V roce 2001 přišel na Game Boy Advance Final Fight One, který nebyl jen zmenšenou kopií arkádové verze, ale jejím rozšířením postaveným přímo pro handheld. Všichni tři původní hrdinové jsou hratelní od začátku hry, včetně Guye, kterého SNES verze postrádala kvůli sporům o podobiznu. Navíc hra jako odemykatelné bonusy nabízí postavy z pozdějších pokračování Final Fight 2 a Final Fight 3 – například Lucii nebo Deana – kteří v původní arkádové ani v SNES verzi vůbec neexistovali a do prvního dílu série se tak dostali poprvé. Hratelnost byla přizpůsobená malému displeji handheldu a menšímu počtu tlačítek, ovládání je oproti arkádě zjednodušené, ale souboje si i tak zachovávají tempo, rytmus a obtížnost originálu, včetně možnosti hrát ve dvou hráčích přes propojovací kabel, což na kapesní konzoli tehdy nebylo úplně běžné a soupeřům to dodávalo navíc.

Jde tak o verzi, která na kapesní konzoli nabízí obsahově nejucelenější a nejrozsáhlejší výběr hratelných postav ze všech tří dílů série najednou, což v roce 2001 na žádné jiné platformě nešlo, ani na tehdejších domácích konzolích.

Proč hrát: Fanoušci mlátiček ocení Final Fight One jako přenosnou verzi klasiky, která díky odemykatelným postavám z pozdějších dílů a kompletnímu obsazení hrdinů nabízí ve výsledku víc obsahu než původní arkáda i ořezané domácí porty.