Spec Ops: The Line

Spec Ops: The Line vypadá na první pohled jako další vojenská akce z pohledu třetí osoby, a přesně s tím dojmem počítá. Kapitán Walker vede tříčlenný tým do Dubaje pohřbené pod pískem po sérii bouří, aby našel pohřešovanou americkou jednotku, a hra pomalu obrací žánrové zvyklosti proti hráči. Z hrdinské záchranné mise se stává sestup, ve kterém přestává být jasné, kdo je nepřítel a jestli má vůbec smysl pokračovat; předlohou byl zjevně Srdce temnoty, jen přesazené do luxusních věžáků zavátých dunami.

Po mechanické stránce jde o solidní, ale ničím nepřekvapivou střílečku s krytím: dva parťáci, kterým se dávají jednoduché povely, přesuny mezi zídkami a přestřelky, v nichž se dá strhnout písek z prasklých oken a zasypat protivníky pod sebou. Právě obyčejnost hratelnosti je záměr, protože hra chce, aby hráč dělal to, co v takových titulech dělá automaticky, a teprve pak mu ukázala následky. Scéna s bílým fosforem, kde se cíle vybírají na monochromatickém monitoru, patří k nejnepříjemnějším momentům celé generace a je udělaná tak, aby po ní nešlo pokračovat bez rozpaků.

Komerčně hra propadla, kritika ale rychle rozpoznala, o co jde, a Spec Ops: The Line se stalo jedním z nejcitovanějších příkladů toho, že mainstreamová akce může mluvit o vlastním žánru. Vliv je vidět v celé vlně pozdějších her, které pracují s pocitem viny hráče a s tím, že postava na obrazovce jedná, protože jí to hráč přikázal. Dnes je nutné přijmout, že samotná střelba je průměrná a technicky hra nestárne nijak zázračně. Přesto zůstává povinnou zastávkou pro každého, kdo chce vidět, kam až se dá vojenská střílečka posunout obsahem. Obrovskou zásluhu na tom má i práce se zvukem a hlasy: dialogy hlavní trojice se během hraní postupně mění z profesionálního odstupu do křiku a rozpadu, aniž by to hra jakkoli oznámila, a rádiové vstupy komentují hráčovo počínání se stále jedovatějším sarkasmem. Dubaj s luxusními interiéry pohřbenými pod dunami patří mezi nejlépe zvolená prostředí generace.

Proč hrát: Pro každého, kdo chce vidět, kam až může mainstreamová akce posunout příběh a pocit viny hráče, i když samotná střelba je jen průměrná.