Metal Head posadí hráče do kokpitu bojového robota a pošle ho čistit městské ulice od nepřátelských strojů. Jde o akci z pohledu první osoby v plně polygonovém prostředí, kde se chodí mezi bloky budov, vyhledávají se cíle podle instrukcí velení a postupuje se misemi s narůstající obtížností. Robot má hlavní zbraň, doplňkovou výzbroj a omezenou výdrž, takže hraní není jen mačkání spouště: je potřeba využívat krytí za domy, ustupovat do bezpečí a hlídat si, kolik toho stroj ještě snese. Mezi misemi se objevují krátké sekvence, které příběhu dodávají rámec vojenské kampaně. Otáčení stroje je záměrně těžkopádné, takže se hráč učí předvídat, odkud nepřítel vyjede, místo aby spoléhal na rychlé otočení na místě.
Technicky je hra jednou z ukázek toho, co 32X uměl navíc: prostředí je poskládané z texturovaných ploch, což na tehdejších domácích konzolích nebylo běžné, a pohyb je dostatečně plynulý, aby se dalo mířit. Rozlehlost ulic ovšem vykupuje jednoduchost detailů — město je spíš schematické a mlha v dálce skrývá, jak daleko dohlédnete. Zvuk podtrhuje těžkopádnost stroje dunivými kroky a ranami zbraní, hudba jde do pozadí a nechává vyniknout ruchu boje. Výsledný pocit je pomalejší a těžší než u svižných stříleček té doby, a přesně o to hře jde.
Dobově se Metal Head hodnotil jako solidní ukázka možností nástavby, přičemž recenzenti oceňovali technologii víc než rozmanitost misí. Do žánru mechanických akcí přispěl hlavně tím, že přinesl pocit pilotování těžkého stroje na konzoli v době, kdy podobných her bylo pomálu. Dnes je to hra pro trpělivé — kdo přistoupí na její rozvážné tempo, dostane atmosférickou procházku betonovým bojištěm, kdo čeká rychlou akci, bude zklamaný. Zajímavá je i jako doklad toho, kam mířily ambice Segy s nástavbou: ne k dalšímu portu z herny, ale k původní hře postavené na tom, co nový hardware dovolil.
Proč hrát: Kdo přistoupí na její rozvážné tempo, dostane atmosférickou procházku betonovým bojištěm a doklad toho, k čemu Sega s vlastní nástavbou skutečně mířila.
Hra 8 z 15 pro SEGA 32X
