Bloody Roar 2

Bloody Roar 2 patří k vrcholům série bojových her, které místo tradičních válečníků staví do ringu lidi schopné proměnit se v obří zvířecí bojovníky – tygra, vlka, medvěda nebo netopýra. Klíčovým prvkem hratelnosti je přepínání mezi lidskou a zvířecí formou uprostřed souboje: v lidské podobě má bojovník rychlejší a technickejší údery, po naplnění měřidla se ale může proměnit ve zvíře s vyšší silou, delším dosahem a vlastní sadou speciálních útoků. Druhý díl oproti prvnímu rozšířil obsazení bojovníků, přidal nové kombinace úderů a hlavně dal každé postavě výraznější osobní příběh, díky čemuž hra působila jako plnohodnotný nástupce, ne jen rozšíření. Kontrast mezi civilní identitou postav a jejich zvířecí zuřivostí v soubojích dodával sérii výraznou vizuální identitu, kterou si hráči pamatovali i mezi desítkami dalších bojovek v hernách.

Do hracích automatů se Bloody Roar 2 dostal o rok dříve než na PlayStation, na kterém vyšel v roce 1999. Automatová verze běžela na arkádové desce odvozené z hardwaru PlayStationu, takže grafika i ovládání byly té domácí verzi velmi blízké – rozdíl byl hlavně v tempu hraní a v tom, jak se s hrou zacházelo. V hernách hráči platili za jednotlivé zápasy, souboje tak byly nastavené na rychlejší a nekompromisnější tempo, bez možnosti trénovat proti počítači donekonečna, ukládat si postup nebo hru uprostřed kola pauzovat. Souboje dvou hráčů proti sobě u jednoho automatu navíc měly úplně jinou atmosféru než hraní proti počítači doma – kolem se scházeli diváci, kteří čekali na svou minci a hodnotili, kdo zvládne přepínání mezi lidskou a zvířecí formou lépe.

Proč hrát: Automatová verze osloví hlavně ty, kdo chtějí zažít Bloody Roar 2 v podobě, ve které ho poprvé viděli hráči v hernách – s tvrdším tempem soubojů a bez vymožeností domácí verze. Je to zajímavá volba i pro fanoušky retro arkádových skříní, kteří srovnávají, jak moc se dobový domácí port od originálu lišil, a pro hráče, kteří mají rádi napětí souboje o mince místo klidného tréninku v obýváku.